Projekt TS Ostrava i TVP Wrocław
Projekt współfinansowany ze środków Europejskiego Funduszu Rozwoju Regionalnego. Przekraczamy granice.

Projekt TS Ostrava a TVP Wroclaw
Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj. Překračujeme hranice.

Tam, kde slunce vychází nejdříve

Na celém pomezí Polska s Českou republikou, není místo podobné tomu, ve kterém na východě společná hranice začíná. Proč? Protože tady z celé České republiky vychází slunce nejdříve. V potoce pod obcí Hrčavou opouští hraniční čára Slovensko a v délce 760 kilometrů míří na západ, kde na hranici s Německem polsko-česká linie končí. Na území všech tří států stojí po jednom žulovém monolitu. Jejich spojnice se protínají v korytě potoka, kde je trojmezí vyznačeno dalším kamenem.

Název Trojmezí se postupně ujal pro celý region. V Polsku do něj patří vesnice Javořinka, Istebná a Koňakov, na Slovensku Čierne a z české strany Hrčava i Mosty u Jablunkova. A přestože leží trojmezí uprostřed beskydských kopců, žije v těchto obcích přes dvacet tisíc lidí.

„Polsky je to trojstyk, trojmedzie slovensky a česky tedy trojmezí,“ říká starosta Hrčavy Petr Staňo. „Nejvýstižnější výraz mají pro trojmezí asi Poláci. Protože tady se teď skutečně setkávají lidé, které dříve dělila hranice.“

Nejčastěji ponašimu

Starosta Petr Staňo má trojmezí pod kůží. Dětství prožil v chalupě jen pár desítek metrů odtud, pak se s rodiči přestěhoval do Třince, studoval na Slovensku, založil tam firmu i vlastní rodinu. A teď se zase do Hrčavy vrátil a stal se starostou. Mluví Slovensky, Česky i Polsky a stejně tak i jeho manželka a děti. 

„Nejčastěji mluvím slovensky, protože česky se tady mezi lidmi příliš nehovoří,“ vysvětluje Petr Staňo, ale bez problémů při tom přechází z jednoho jazyka do druhého. „nejvíce se tady lidé baví nářečím zvaném ponašimu a češtinu používám především při jednáních na úřadech.“

 

Hlavní silnice do Hrčavy vede od Mostů u Jablunkova. Asfaltka se klikatí hlubokými lesy, takže nikoho nenechá na pochybách, že jede do nejvýchodnější vesnice České republiky, do obce, která je vůbec nejdál od hlavního města Prahy. 

Místo, ve kterém dnes Hrčava leží, začali lidé osídlovat v polovině 17. století. Později byla Hrčava součástí polské vesnice Javořinka. V roce 1920 však obyvatelé obou obcí referendem rozhodli, že se Hrčava od Javořinky oddělí a sedm let poté se stala samostatnou obcí Československé republiky. 

Kostelík zasvěcený Cyrilu a Metodějovi patří do souboru dvaceti dřevěných kostelů v Moravskoslezských Beskydech, který je ve střední Evropě unikátní.

 

Rádia, alkohol, koně

Před otevřením hranic, byl pro Hrčavu vždy typický ilegální obchod. Rodák z Hrčavy Josef Wawracz je dnes chatařem na chatě Studeničná a stejně jako všichni místní lidé vzpomíná na dobu, kdy hranice hlídali financové, a na Trojmezí se pašovalo. A bez okolků se hlásí ke své pašerácké minulosti.

„Chytli mě, když jsem šel s kamarádem do Polska pro rádio,“ vzpomíná Josef Wawracz na dobu, kdy se přes hranici pašoval alkohol, oblečení nebo elektronika. „Polské pohraničníky už jsme znali. Ale tenkrát šli jejich oficíři na kontrolu. Sebrali nás a do druhého dne drželi ve vazbě.“

V dobách, kdy pašeráctví na trojmezí kvetlo, patřily k pašovanému zboží také koně. A to ještě i v šedesátých a osmdesátých letech 20. století. Zatímco na české straně hranice potkáme koně s bryčkou jen výjimečně, v polské Istebné jsou běžným dopravním prostředkem, především pro turisty.

 

Vesnické městečko v kopcích

Do Istebné šel tehdy pro rádio také Josef Wawracz. Je to největší obec takzvaného trojvsí tvořeného ještě vesnicemi Javořinkou a Koňakovem. Celkem tady na beskydských kopcích žije dvanáct tisíc obyvatel a je to tedy jakési horské vesnické městečko.

Istebná je ze tří obcí největší a nejstarší. První osada tady vznikla pravděpodobně v 16. století, kdy se na těchto kopcích usadili pastýři. Při pohledu do krajiny je pravděpodobné, že její krása musela mít vliv na rozhodnutí pastýřů usadit se. Můžete odtud obdivovat nejen krásu okolních Beskyd, ale při dobrém počasí lze dohlédnout až do slovenských Tater.

„Kdo přijede sem na vesnici , do Istebné, do Koniakowa, do Javořinky, ten tady najde nádhernou krajinu i původní architekturu,“ nepochybuje místní rodák a folklorista Janko Macoszek.

Horalé, kteří žijí na trojmezí jak v Polsku, tak na české straně i na Slovensku se často hlásí k etniku zvanému Gorolové.

 

Bez komínu, bez daně

Stavitelé starých gorolských chalup se dokázali obejít bez železných hřebíků. Používali dřevěné kolíky, které se ukázaly trvanlivějšími. Stavba domu nikdy nesměla začít v pátek nebo třináctého dne v měsíci.

Gorolská chalupa měla síň, jizbu a komoru. Zámožnější hospodáři měli domy s dvěma jizbami. Podlahy bývaly dříve z udusané hlíny, po první svtové válce je gorolové začali pokládat dřevěnými deskami.

Nejstarší chalupy neměly komíny, protože za takové domy se platila vysoká daň v hodnotě jedné krávy. K přípravě jídla používali kuchařky otevřený oheň a kotlík.

 „Gorolská tradice je u nás stále velmi silná. Díky tomu tady stále najdete dobré lidi, kteří nepotřebují telefon, aby se spolu domluvili, nepotřebují si posílat e-maily, vysedávat u facebooku a ptát se, jestli jsi doma,“ vypráví Gorol Janko Macozsek. „Když s někým chceš být, tak za ním zajdeš. Když je doma, popovídáte si, pokud je ti smutno, můžeš si na něj obrátit a on ti poví pěkné slovo. Na souseda se tady vždy můžeš spolehnout.“