Projekt TS Ostrava i TVP Wrocław
Projekt współfinansowany ze środków Europejskiego Funduszu Rozwoju Regionalnego. Przekraczamy granice.

Projekt TS Ostrava a TVP Wroclaw
Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj. Překračujeme hranice.

Orlické hory - krajina, která připomíná sibiřskou tundru

V krajině podobné sibiřské tundře, ve výšce kolem osmi set metrů nad mořem, pramení v polských Horách Bystřických česká řeka Orlice. Rašeliniště jsou tu stará sedm tisíc let, sedm metrů hluboká a díky nim je v okolí léto chladnější a zima vlažnější. Od rašelinišť až po Zemskou bránu vytyčuje Divoká Orlice česko-polskou hranici. A není tomu ještě tak dávno, kdy všechny mosty přes tuto řeku byly zbourány, nebo neprostupně zataraseny.

Hajný Leszek Smolarz z polské vesnice Lasówka hospodaří v revíru na pravém břehu Divoké Orlice. Horská řeka s tmavou vodou tady vytyčuje hranici a desítky let rozdělovala obyvatele po obou březích. Zatímco na české straně se zvedají hřebeny Orlických hor, hraniční řeka teče z polských hor Bystřických.

Ve výšce kolem šesti set metrů nad mořem protéká Divoká Orlice širokým údolím s horskými vesnicemi - krajinou kopců, luk a pastvin. Desítky let tady Češi i Poláci žili v jednom údolí, u jedné řeky, ale znali se jen málo. Mosty byly ztržené a břehy hlídali vojáci.

„Celý život se dívám na českou stranu.  A řeknu vám, že mne vždy zajímalo, jak to tam za řekou Orlicí vypadá, co tam je,“ vypráví Leszek Smolarz. „Máma mi už od dětství vyprávěla, že tam je Československo, že tam žijí stejní lidé, jako jsme my. Byl jsem zvědavý, jakou řečí se tam mluví, jaká je vlastně čeština. Chtěl jsem se umět alespoň některá slova a tak jsem se postupně učil.“

První vesnicí na české straně bylo na české straně, kterou hraniční most spojil s protějším břehem, bylo Orlické Záhoří. Lidé však museli o most dlouho bojovat. Teprve v roce 2005 Česká republika a Polsko otevřely přechod do polských Mostowic a izolace tak úplně skončila až šestnáct let po listopadu 89.

Nebyly to ale jen úřady v Praze a Waršavě, které s otevřením hranice v Orlických horách otálely. Část místních obyvatel se bála, že do jejich klidného kraje vtrhnou kolony osobních aut i kamionů, které zapadlé pohraniční promění v rušnou křižovatku.

„Dnes je vidět, že tudy žádné kamiony nejezdí a lidé na obou stranách hranice se díky mostu stále více poznávají,“ říká starosta Orlického Záhoří Vojtěch Špinler. „Poláci jezdí do Česka na výlety i za prací, Češi tam rádi nakupují, o víkendu si zajedou na smaženého pstruha.“

Starosta Orlického Záhoří Vojtěch Špinler má v Polsku kamarádů mnoho. Je mezi nimi také lesník Lešek Smolař, do jehož revíru patří jedno z nejvzácnějších míst v krajině Divoká Orlice. Náhorní plošina s řídkými porosty břízek připomíná sibiřskou tajgu a v přísně chráněné rezervaci je možné se pohybovat jen po dřevěných lávkách.

Vesnice Lasůwka, kde má Leszek Smolarz svou hájenku, leží na horním konci širokého údolí Divoké Orlice. Práce v lese tady odnepaměti dávala živobytí obyvatelům původních německých vesnic a je tomu tak dodnes. Dřevo hajného z Lasůwky nakupují pily a obchodníci nejen v Polsku, ale také v České republice a Německu.

Lesy a skromné horské zemědělství, by však celý tento kraj neuživily. Podobně, jako v několika jiných místech česko-polského pohraničí, také v Orlických a Bystřických horách, vyráběli lidé sklo. Tady to bylo temně zelené a modré sklo, kterému se říká lesní. A také v Lasůwce bývala sklárna.

Starosta Vojtěch Špinler vzpomíná na dětství, kdy s kamarády tajně brodili Divokou Orlicí do Polska a na místě bývalé sklárny hledali poklady. V zemi porostlé trávou a kopřivami nacházeli kusy skla, které kdysi skláři vyváželi jako odpad z tavby.

„Mezi zelenými a modrými skly jsme občas našli také červené kusy. Ty byly nejvzácnější. Děcka z okolních vesnic, která to tady neznala, si opravdu myslela, že umíme najít skutečné drahokamy,“ vypráví Vojtěch Špinler a rýče hrabe v kamenitém břehu. Skleněné poklady na hraniční řece pod Orlickými horami lze totiž najít dodnes.