Projekt TS Ostrava i TVP Wrocław
Projekt współfinansowany ze środków Europejskiego Funduszu Rozwoju Regionalnego. Przekraczamy granice.

Projekt TS Ostrava a TVP Wroclaw
Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj. Překračujeme hranice.

Polská strana Broumovska zatím čeká, až ji Češi objeví

Linie domů se strmými špičatými střechami v polském městečku Chelmsko Slazskie má podloubí, které voní dřevem. Při vstupu do jednoho z krámků je třeba se pořádně sehnout, dveře jsou nízké. Stovky let se tu tkalo lněné plátno a také dnes si tady můžete koupit režné ubrusy, mošny, čepice či zástěry. K tomu ochutnat perníkový dort podle starého německého receptu a české pivo. Do skalního města Adršpach je to přes hranici pouhých šest kilometrů. Z tisíců turistů, kteří přijíždějí do českého Adršpachu, jich však do Polska zamíří jen zlomek. Polská strana pomezí na Broumovsku zatím česká, až ji Češi objeví.

Dějiny Chelmsku jsou svázané se zpracováním lnu a tkalcovstvím. Linie tkalcovských domů se strmými špičatými střechami a podloubím, je evropským unikátem a skutečnou perlou jinak zatím chátrajícího pohraničního města.

„Jsou to domy slezských tkalců postavené v roce 1707 mnichy Cisterciáckého řádu z Krzeszowa. Tady to tehdy bylo české území a mniši sem přivedli dvanáct rodin z Broumova a Kladska,“ vypráví rodák z Chelmsku Adam Antasz. „Začalo se jim říkat Dvanáct apoštolů, ale dnes už těch domů je pouze jedenáct. Jeden byl Jidáš. Byly tady ještě čtyři domy, kterým se říkalo čtyři evangelisté. Ale ty už jsou pryč.“

Adam Antaš je místním patriotem a bojovníkem za obnovu svého města. V jednom z tkalcovských domů provozuje kavárnu, prodává lněné výrobky i české pivo a nabízí perníkový dezert podle starých německých receptů.

Jeho kavárna je také místem, kde se hovoří o historii i dnešku a pan Adam se netají tím, že by nejraději posunul hranici tak, aby Chelmsk ležel v Česku a stal se zase městem, o jehož statut přišel.

„Pokud to není město, špatně se tu hospodaří. Myslím, že kdybychom byli v Česku, měli bychom starostu, který by to tady řídil. Nikdo by nepochyboval, že je to město. Celá ta zástavba, uličky, staré tkalcovské domy, těch Dvanáct apoštolů, Jidáš… Vznikla by tady druhá Zlatá ulička, jako je v Praze,“ horlí Adam Antasz. „Češi by měli dvě zlaté uličky, jednu v Praze a druhou tady. A našly by se peníze, abychom to místo mohli ukázat celé Evropě i celému světu. Už také proto, že tady tři sta let žili Češi.“

Pohraniční vesnice Šonov nedaleko Broumova je domovem Stanislava Pitaše. Je to člověk několika profesí, který na česko-polské pomezí přišel v osmdesátých letech jako vlasatý mladík nepohodlný komunistickému režimu. Hranice byla tehdy uzavřená a mladý rebel doufal, že v ústraní unikne pozornosti státní bezpečnosti.

Pomezí se mu nakonec stalo osudem a žije tam dodnes. Aby si v chudém kraji vydělal na chleba, provozuje firmu na vylepování plakátů, lidem v okolních chalupách staví kamna a ve svém Šonově provozuje hospodu, ve které pořádá koncerty, výstavy a setkávání umělců.

„S nadsázkou můžu říct, že tenhle dům jsem získal díky Státní bezpečnosti,“ říká Stanislav Pitaš v jizbě domu, který v osmdesátých letech v Šonově koupil a postupně opravil. V mládí žil v Trutnově, ale čím více dával najevo svůj nesouhlas s komunistickým režimem, tím více mu policie a úřady znepříjemňovaly život, dvakrát byl ve vězení. „Jeden kamarád mi tehdy řekl, že se mám schovat někam do prdele. A tak jsem šel do Šonova,“ vzpomíná Stanislav Pitaš.

Krajem, který tak peprně pojmenoval, se stal Broumovský výběžek obklopený Polskem. Členitá seskupení kopců po obou stranách hranice tady dosahují výšky okolo osmi set metrů a patří mezi ně také Javoří hory severně od Broumova.

Z polské strany nese malé pohoří název Gury Suche a turisty sem láká dřevěná chata Andrzejuvka. Stará se o ni žena, která sem za svým manželem přišla z polského vnitrozemí. Na univerzitě ve Wroclawi studovala bohemistiku a český jazyk teď v horách na pomezí učí také své děti. „Do Česka jezdím už dlouho. Vždy, když jsem chtěla někam jet, tak do Česka,“ říká Aleksandra Świtoń.  „Začalo to knížkami. Hrabalem. Jeho Něžného barbara jsem chtěla číst v originále a začala jsem proto studovat češtinu. Česko mám ráda odjakživa. Je to jiná kultura, která mě velmi zajímá.“

Městečko, ve kterém chodí děti paní Alexandry do školy, se jmenuje Sokolovsko. V polovině 19. století tady jako první na světě vznikly lázně na léčení tuberkulózy. Později se staly vzorem pro sanatoria ve švýcarském Davosu, dnes však jejich historická část chátrá a čeká na rekonstrukci. Sokolovsko ale neproslavily pouze lázně.